Se Zdeňkem Pitrem o dvou postupech do kraje, lásce k hadrákům a bitvě Na Moravském poli

Ze svého domu V Lísku vidí Zdeněk Pitro pěkný kus krásně zeleného plavského hřiště. Před takřka 50 lety, kdy v Plavech začalo znovu bavit diváky áčko dospělých, ho měl jako na dlani dokonce skoro celé. Vedle domečku pod železniční tratí, kde dříve bydlíval pan Bříza a měl dole ustájeného svého koně bělouše, teď ale rostou vysoké jehličnany a zakrývají pravý roh plavské fotbalové arény V Hliňáku.

Zdeněk se vyznačoval vytříbenou technikou, velkým přehledem, ale ještě něčím velmi kuriózním. Na deštěm rozmoklé a kluzké trávě nastupoval tvrdošíjně v gumotextilových kopačkách hadrákách a nesnášel kožené a později umělohmotné chrániče holenních kostí. Proto vymyslel fintu, jak oklamat rozhodčí, kteří chrániče vyžadovali a kontrolovali.

Zdeňku, proč hadráky a proč bez chráničů? A jak jsi rozhodčí vlastně obalamutil?

Chrániče mně prostě nějak vadily. Tak jsem si rozstříhal staré štrupny (stuplny) a vždycky je nastrkal pod štrupny, co jsem si bral na zápasy. Nikdo nic nepoznal. V hadrákách jsem hrál, protože kožené kopačky byly tenkrát ještě tvrdé. V hadrákách jsem měl v noze mnohem větší cit.

Nevzpomínám si, že bys na hru bez chráničů nějak výrazně doplatil. Ale zranění jsi kolem sebe viděl dost, je to tak?

Hodně smůly měl Láďa Stěhula, ve výskoku praštil do někoho pod sebou bradou a prokousnul si půlku jazyka. Museli mu ho v nemocnici sešít. Pak se při tréninku srazil čelem s hlavou Joži Sitarčíka a praskla mu kost. Měl na čele díru. Naštěstí se dostal i z toho. Nakonec mu v jednom zápase vyletělo koleno a musel s fotbalem skončit. Trénoval pak v Plavech dorost.

Narodil ses v roce 1951. Kdy jsi začal v Plavech s fotbalem?

Asi v šesti letech.  Trénoval nás už tenkrát pan Jaroslav Kuch z haratického Dolence. Se mnou hrál za žáky třeba Honza Čech, syn trenéra Jarda Kuch, beka hrál Pepa Soudil, kopal za nás i houslista Milan Machačka, chytal Tomáš Brůna, co utekl v sedmdesátých letech do Austrálie. Jezdili jsme na slavné žákovské turnaje do Janova nad Nisou, kde hrála mužstva až ze Slovenska. V Janově měli dvě hřiště, jedno pod sokolovnou a druhé v lese. Už se nepamatuju, jak jsme tam skončili nejlíp, ale ostudu jsme určitě neudělali. Účastnické medaile dostávali všichni, leží ještě někde u mě na půdě.

Když jsi skončil v žácích, kam jsi šel do dorostu?

V Plavech už nebyli ani chlapi, ani dorost, tak jsme přešli do Hamrů. Kopali jsme krajský přebor a jezdili jsme třeba až do Bíliny. V Hamrech se mnou hrál Vláďa Prousek, Jindra Fišer, Joska Rameš i Honza Prousek. Taky Honza Čech, který byl asi rok v Jablonci. Trénoval nás Jarda Balatka a taky Zdeněk Jakub. V zimě jsem s ním na Michovce zdupali sníh, abychom měli kde hrát.

Co následovalo po dorostu?

Hrál jsem v Hamrech za áčko. Měl jsem jít na vojnu, ale kvůli problémům se zády mně ji odložili. Myslel jsem, že dostanu modrou knížku a na vojnu nebudu muset, chodil jsem k doktorům, ale v roce 1971 mě odvedli, i když s nějakými omezeními ve službě.

Mirek Kudrnáč nebo Láďa Kavan hráli na vojně fotbal. Taky kopali za Hamry a předseda Vladimír Libánský jim zařídil, že mohli jít na výběr do vojenských oddílů. Povedlo se Ti to taky?

Ne, měl jsem normální vojnu. Nevím, proč už to za mě nešlo. Můj kamarád Láďa Kavan výběr ještě stihnul a kopal divizi za Duklu Slaný. Během dvou let na vojně jsem závodně nehrál, jen v kasárnách s kluky fotbálek. Šafovali se mnou z posádky do posádky, od Bíliny až po Opavu. Z vojny jsem se vrátil v roce 1973 do Hamrů. Hrály tenkrát 1. A třídu.

V roce 1973 už Vláďa Nesvadba, jemuž se přezdívalo Píša podle slávistického útočníka, začal pracovat na obnovení plavského ‚chlapského‘ fotbalu. Tenkrát u nás byli jen žáci. Vláďa bydlel hned vedle tebe V Lísku a říkalo se vám Lísečáci. Jak na Vláďu vzpomínáš? Podle mě měl velký talent.

Dostal se do Turnova, kde byla divize. Odehrál tam pěkných pár zápasů, jezdil jsem se na něj koukat. Vozil mě do Turnova na motorce třistapadesátce. I v ošklivém počasí na podzim, což byla hrůza. Pak jsem s ním hrál ve Velkých Hamrech, odkud šel do Zásady. Z ní se vrátil do Plavů a založil tady v roce 1974 mužstvo chlapů.

Ty jsi ale nehrál hned od začátku, Hamry tě nechtěly pustit.

Nechtěly. Do Plavů jsem šel až na jaře 1975 výměnou za šest žáků, co z Plavů přestoupili do hamrovského dorostu. Za tebe, Mirka Brožka, Edu Kmetě, Pavla Nechanického, Jardu Bendu a Miloše Tyla.

Vím, že jsi jako záložník nahrál na spoustu gólů hlavně Zdeňku Bryscejnovi, Jardovi Kuchovi nebo Jardovi Strnadovi.

Zdeněk Bryscejn byl jednou nejlepším střelcem okresního přeboru. Jarda Strnad dával taky hodně branek, byl si v tom podobný s Pavlem Balatkou, který hrál za Plavy už v roce 1974. Motal se ve vápně a míče se od něj někdy dost záhadně odrážely od branky.

Jaký jsi měl s plavským fotbalem nejsilnější zážitek?

Jeden silný, ale ne moc příjemný mám s ‚dokopnou‘ na Moravě. Zmlátili nás tam jézeďáci (poznámka autora – klub a pozdější motorest Morava patřil JZD Pokrok Zlatá Olešnice, které fotbal v Plavech podporovalo). Stalo se to tak, že Mirek Šestko tam byl se svou holkou, jézeďáci na ni měli nějaké řeči a Mirek vystartoval. Pak se rvala skoro celá hospoda. Já jsem vyšel ven před Moravu a jeden jézdeďák mně jednu natáhnul. Trefil mě pořádně do nosu. Krev mi tekla na nový semišový kabát, musel jsem ho dát do čistírny, ale stejně na něm fleky zůstaly.

Něco se mi vybavuje. Myslím, že se vašemu konfliktu s jézeďáky říkalo v Plavech Bitva na Moravském poli, podle porážky krále Přemysla Otakara II. od rakouského a uherského krále v roce 1278. Pojďme ale raději k příjemnějším věcem. Po zápasech jste chodili na pivo na Kočovnu. Jak to tam vypadalo?

Hospodský Láďa Obšil pro nás vždycky připravil místnost vzadu a sponzoroval nás. Někdy položil na stůl flašku zelené. Pamatuju si na tajný výlet na Kozákov, Láďa Obšil tam přijel autem a donesl nám basu s litrovkami vína.

Pan Obšil a jeho manželka ale na Kočovně skončili někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a přišli manželé Karnetovi. Kočovna se dramaticky zhoršila. Kam jste chodili pak?

Seděli jsme v kabinách, na větší akce jsme si tam kupovali sudy. Když se po rekonstrukci otevřela v roce 1981 sokolovna, začaly tam jezdit školy v přírodě, dole byla hospoda, kde vařil výborně Pepa Cón. Chodili jsme taky tam, dělali jsme u něj rozlučky hlavně rozlučky se sezónou.

S kým se Ti v Plavech nejlíp hrálo?

S Vláďou Nesvadbou a pak s Mílou Doležalem, když k nám přišel z Desné. Oba měli výbornou techniku, rychlou kličku, přehled a dobrou nahrávku.

V roce 1977 jsi postoupil v Plavech do 1. B třídy, v roce 1986 do krajské soutěže, což se povedlo málo Tvým spoluhráčům. Úspěšnější byl jen Vláďa Hozda, který přišel do Plavů někdy v roce 1975 nebo 1976 a postoupil do kraje ještě v roce 1989. Za áčko jsi přestal hrát na podzim v roce 1988, kdy jste s Honzou Čechem pomohli v 37 a 36 letech k důležité domácí výhře nad Janovem 4:1. Pak jsi ještě kopal za béčko. Jaký zápas Ti za Tvou dlouhou a bohatou kariéru utkvěl v hlavě?

Porazili jsme doma béčko Navety Mšeno osm nula. Vycházelo nám úplně všechno. Dal jsem, myslím, tři góly.

Na stejný zápas vzpomínal i Láďa Stěhula, Honza Čech skóroval z trestňáku skoro z půlky hřiště, jeho bomba se odrazila od jedné tyče do druhé a do branky. Na konci osmdesátých let se z Tebe stal divák. V roce 1989 se plavské áčko dostalo do 1. B třídy a hned postoupilo do 1. A třídy. Na malou vesnici výjimečné mužstvo se začalo rodit v roce 1988, kdy se z vojny vrátili Gusta Harik mladší a Milan Šída, přišli Luboš Tomíček a Milan Korotvička, Luboš kopal za Jabloneček a nastoupil do Seby v Tanvaldě, odkud bylo do Plavů blízko. Milan se do Plavů přiženil ze Studence. Vzal si Radku Balatkovou. V létě 1989 nás ještě posílil Petr Král z Jablonečku. Jak na tohle období vzpomínáš?

Bylo to asi nejúspěšnější doba, co v Plavech pamatuju. Luboše dostal do Plavů Vláďa Nesvadba. Milanovi pomohl k bytu Na Špejchaře. Vůbec toho udělal pro fotbal v Plavech hodně. Přes Okresní stavební podnik, kde byl stavbyvedoucí, zařídil Vláďa při velké rekonstrukci hřiště v roce 1985 postavení betonové zdi v rohu, aby se tam z Verduně nesesouvala hlína. Díky Vláďovi se dovezla na hřiště taky vyřazená stavební buňka, obložila se dřevem a udělala se z ní malá hospůdka.

Máš doma notýsek, kam sis lepil novinové výstřižky o zápasech z prvních sezón obnoveného plavského áčka, včetně roku, kdy jste postoupili do 1. B třídy. Je z něj vidět, že góly dával i Honza Šimůnek, pozdější vedoucí mužstva.

Honza hrál víc volejbal než fotbal, ale v začátcích nám hodně pomohl. Mám v notýsku výsledky i s poločasy, střelce branek, ale mrzí mě, že jsem si tenkrát nepsal sestavy.

Pamatuješ si na plavské brankáře, když jste v sedmdesátkách znovu začínali?

Nejdřív chytal Honza Zurčín a Michal Neťuka ze Mlensk. Pak přestoupil ze Železného Brodu Joska Soukup, s ním se střídal Čenda Lysáček. Po nich přišli Mirek Šestko, Láďa Fejfar a v roce 1982 ses vrátil z Hamrů ty. Po Tobě chytali Brož, Tomáš Průcha.

V Plavech bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech i hodně dorosteneckých a žákovských brankářů, Jirka Dufek, Láďa Svárovský, Olda Brynda nebo Marek Franc. Některé jsi trénoval. Vybavuje se Ti v souvislosti s nimi něco zajímavého?

Jednou jsme hráli v Jablonci – Kokoníně. Kolem jel městský autobus, Láďu Svárovského nějak zaujal, koukal po něm, vůbec nesledoval hru, otočil se k míči zády a dostali jsme branku.

Pokud se nepletu, v Plavech trénoval jeden čas i skalní fanoušek Kamil Trdla. Někdy v roce 1977 začal vést nově založený dorost. Kamil byl velmi svérázný člověk, zažil jsi s ním něco pozoruhodného?

Měl docela pěkné bříško a pamatuju si, jak začal sám s tréninkem, aby šel klukům příkladem. Běhal každý den z Plavů osm kilometrů přes Zlatou Olešnici až do Sklenařic na Mexiko. Tam si dal pivo a mazal zpátky do Plavů. Zhubnul tenkrát asi jedenáct kilo.

Co pro Tebe znamenal plavský fotbal?

Výbornou partu, byla tady celou dobu, co jsem hrál, a i potom. Měl jsem fotbal jako největšího koníčka, jeden čas jsem byl na hřišti denně. Trénoval jsem žáky dvakrát za týden, s chlapy jsem měl tréninky taky dvakrát, v sobotu dopoledne se žáky zápas, pak zápas s chlapy. Byla to radost, ale někdy taky utrpení.

Rozhovor vedl Miloslav Lubas

Popisek k fotce:

Zdeněk Pitro na fotce po vítězném turnaji v Janově v roce 1986. Stojí třetí zleva. Snímek zachycuje kostru mužstva, které postoupilo z okresního přeboru 1985/86 do krajské soutěže.

Zleva nahoře Bryscejn, Hozda, Pitro, Hoffmann, Kmeťo, Polesný, správce Rösler, Brezar Petr mladší, Strnad, předseda TJ Kudrnáč.

Dole Lubas Miloslav, Mařas, Brezar Zdeněk, Šestko, Lejsek, Makovec.