S Věrou Mužíčkovou o vrátnici na hřiště, sekání trávníku kosou a o tom, jakou uměla vystřelit ránu

Věra Mužíčková měla a má na hřiště nejblíž ze všech, kteří svázali své životy s plavským fotbalem. Narodila se v roce 1956 v chalupě svého dědečka Stanislava Morávka Na Kopečku a k brance směrem k Velkým Hamrů jí stačilo seběhnout po dvou mezích. Rodnou chalupu s manželem Evženem v 90. letech zrekonstruovali a Věra o ní mluví jako o jakési vrátnici na hřiště.

„Byl mně jeden rok, když jsme se přestěhovali do domu na plavské křižovatce,“ vzpomíná Věra Mužíčková, za svobodna Brdlíková. „Už od tří let jsem ale sama chodila každý den k dědovi a k babičce Na Kopeček právě přes plavské hřiště. Asi v šesti letech mě kluci začali brát mezi sebe a hrála jsem s nimi fotbal.“

Mezi kým jsi na hřišti V Hliňáku vyrůstala?

Ze žáků a z dorostenců si pamatuji na Jirku Havlíka, protože byl brankář. Můj bratránek Arnošt bydlel u dědy Na Kopečku a u fotbalu se motal od dětství, ačkoliv měl tělesný hendikep. Kamarádili s ním Petr Nechanický, jemuž se neřeklo jinak než Badze, Joža Deák, na hřiště chodil bratři Štemberové nebo Luboš Hoppan. V našem koutě Plavech jsem k sobě neměla žádnou holku, tak jsem byla skoro pořád s nimi.

Vzpomínám si, že sis s míčem opravdu rozuměla.

Kluci říkali, že mám pěknou ránu. Jednou jeli rodiče na dovolenou na Slovensko, ale zůstala jsem raději doma, abych v létě nepřišla o fotbal s kluky. Mamka mi tehdy koupila kopačky hadráky už se žlutými proužky na stranách, což byla vzácnost. Do té doby byly jen s bílými proužky.

Hrála jsi někdy fotbal závodně?

Tenkrát v celém širokém okolí žádná dívčí a ženská kopaná neexistovala. Holky nemohly hrát ani s kluky za žáky. Takže jsem nikdy v žádném zápase nenastoupila. S kluky jsem hrála nejen na dvě branky, ale taky na penalty nebo ČSR.

Mohla bys vysvětlit mladší generaci, co bylo ČSR zač?

Hrála proti sobě dvě družstva, v každém jsme byli buď dva nebo tři. Střílelo se na branku z velkého vápna a pak z penalty. Kdo dal víc gólů vyhrál. Když se míč odrazil od tyče nebo od břevna a vykoulel se za malé vápno, mohlo si družstvo třikrát přihrát a střílet znovu. Gól pak platil za tři. Bránící mužstvo nesmělo opustit malé vápno.

Když jsi nemohla hrát závodně fotbal, dala ses ve Velkých Hamrech na házenou.

Hrála jsem tam v družstvu s Evou Munzarovou, Ivanou Duštírovou, Danou Urbánkovou, Renatou Krykorkovou, Evou Jansovou nebo Ančou Balatkovou. Ale nebyla jsem nijak výrazná házenkářka. Trénoval nás Franta Rychecký, Petr Balatka a učitel Jaroslav Dlab. Na vysoké škole mě hodně bavil baseball.

Pamatuju si, jak V Hliňáku rostla v létě vysoká tráva. Někdy až po kolena. Kus hřiště patřil Tvému dědečkovi, fotbalovému klubu ho pronajímal a bral ho svým způsobem pořád ještě jako svou louku.

Na hřišti nebyl žádný anglický trávník jako teď. Děda svůj pozemek nechal fotbalistům zcela zadarmo, sekal trávu kosou a my s Arnoštem jsme ji obraceli, sušili a shrabovali seno. Když se blížila senoseč, říkal děda fotbalistům, aby mu trávu moc nesešlapali a kopali jen ve vápnech, kde byla vydupaná až na hlínu. Nejlepší tráva rostla v rohu pod Verduní, jak je teď betonová stěna. Bylo tam největší vlhko a nesvítilo tam odpolední slunce. Koncem sedmdesátých let začali hřiště sekat jézeďáci.

Až do začátku sedmdesátých let sloužila v Plavech na hřišti jako kabiny stará vyřazená tramvaj. Jak na ni vzpomínáš?

Hodně jsme se tam jako děti scházeli, ale pozor, žádné lumpárny se tam neděly. Poseděli jsme tam, pokecali. Bylo to takové kamarádské. Prostě krásné roky v partě. I když jsem si jednou přinesla z tramvaje domů blechy. Na hřiště se chodilo zkratkou po cestě, kde je v současnosti tenisový kurt a hospůdka Dřevěnka. Kolem hřiště rostly houby, pod kabinami i na mezi za brankou, na mezích vedle vysoké tribuny jsme trhali maliny, ostružiny a lesní jahody.

Jak často jsi chodila na fotbal, když chlapi obnovili v roce 1974 áčko?

Pokaždé, když jsem byla doma, což mi zůstalo i dneska. Myslím, že jen málo lidí chodí na fotbal v Plavech tak dlouho a tak pravidelně. Moc zápasů si ale do detailu nepamatuju, v tom množství mi splývají. Jednu silnou úsměvnou vzpomínku mám. Někdy v první půlce devadesátých let jste pustili doma zápas Tanvaldu, byla to hrozná ostuda, fakt se na to nedalo koukat. I přesto, že naši kluci takřka přestali hrát, tanvaldská nemehla se vůbec nemohla dostat před naši branku. A ty jsi vyhazoval svého tátu ze hřiště. Seděl na lavičce nad brankou vedle mě a šíleně se rozčiloval. A Ty se stoickým klidem jsi mu opakoval - Tati běž, prosím tě, domů. Tátovo rozčílení nabíralo na obrátkách a ty zase – Tati, běž prosím tě, domů.

No, jo, pamatuju si. Už jsem jen hrál v poli za béčko a moc jsem za áčko nechytal. Pověsili jsme si s Janou na krk penzion s restaurací a měl jsem málo času. Ale chyběl brankář, tak se pro mě kluci zastavili, abych jim pomohl. Šel jsem a v kabině jsem se dozvěděl, že máme nechat Tanvald vyhrát. Chytal jsem naplno, ale bylo to málo platné. Prohráli jsme 3:2. Vztekal jsem se a ani jsem nešel do hospody. Nikdy jsem na podobné věci moc nebyl.

Já taky ne. Po roce 1989 jsem dělala fotbalistům pokladní. Někdy v polovině devadesátek tady byl jeden ambiciózní funkcionář a vnesl do fotbalu věci, které se mi příčily. Hlavně uplácení rozhodčích. Nebo dostal pro klub osmnáct tisíc za jednoho našeho volného hráče a peníze nikde. Když došlo na lámání chleba, řekl, že o tom vím. Moji tehdejší reakci slovy nelze popsat. To byla konečná a raději jsem s pokladnou skončila.

Po roce 1989, kdy padnul komunistický režim a taky systém dotací z ČSTV, chyběly v tělovýchově docela dlouhou dobu peníze. Projevilo se to v plavském fotbale?

Měli jsme velké problémy. Ale s Mirkem Kudrnáčem jako s předsedou tělovýchovné jednoty a s paní Čuříkovou jako s hospodářkou jsme si řekli, že přece nenecháme fotbal v Plavech padnout. Platila jsem tehdy rozhodčí z rodinné kasy a každý z nás tří dal do ze svého dvacet tisíc, aby plavský fotbal přežil. Přestavovali jsme právě barák Na Kopečku, potřebovali jsme každou korunu, a tak jsem manželovi vůbec nemohla říct, že jsem půjčila tělovýchově tolik peněz. Takže se to pravdu dozví až teď, pokud si tento rozhovor přečte.

V roce 1994 tě v Plavech zvolili starostkou a ve funkci jsi vydržela 24 let. Pomáhala jsi fotbalu?

Samozřejmě, ale z titulu funkce ne víc než jiným spolkům. A všechny spolky měly naši trvalou podporu. Upřednostňovali jsme všeobecně volnočasovou činnost pro děti, místní malé fotbalisty, lyžaře v sousedních Hamrech, žáčky základní umělecké školy. Peníze vložené do mládeže se vždycky vyplatí.

Tvůj bratranec Arnošt Rösler měl vrozenou vadu na zádech, proto nikdy závodně nesportoval, ale dělal desítky let správce hřiště. Co bys o něm řekla?

Hřiště a fotbal byly pro něj celý život. Poslední rozloučení měl na hřišti. A pak jsem trochu popele vysypala na hřiště před kabinami.
 

V souvislosti s oslavami 100 let plavské kopané jsi donesla fotky z roku 1933, kdy se stavělo současné hřiště V Hliňáku. Pokud nemám hlavu děravou, ještě nikdy jsem je neviděl. Kde jsi k nim přišla?
Většina je z pozůstalosti po dědovi, pár mi jich někdo přinesl asi před dvaceti lety. Na fotkách jsou vidět koleje, po kterých se z Hliňáku vozila hlína do cihelny po místech, kde vyrostlo hřiště. Za první republiky stála cihelna na kraji Plavů, kde je teď benzínová pumpa.

Na závěr otázka, jakou pokládám všem. Co ti dal a dává plavský fotbal?

Přeháněla bych, kdybych řekla, že všechno, ale stal se od dětství nedílnou součástí mého volného času. Když hraje doma áčko nebo béčko, nezvu žádné návštěvy, abych mohla být na hřišti. Vrchní mez nad brankou je moje místo. Pokud hodně prší, koukám z okna. Těší mě, že mě kluci pořád zvou na dokopnou v červnu i v listopadu. V Dřevěnce vedle hřiště jsme toho hodně zapili a hodně si zazpívali, když vzali do ruky kytary Milan Makovec a Aleš Hnídek. Krásné vzpomínky.

Vzal Ti plavský fotbal něco?

Představ si, že ano (poznámka autora – krásně se usmívá). Někdy na konci devadesátých let překopl někdo při tréninku branku tak vysoko, že nám v našem novém domečku vysklil okno.

Ptal se Miloslav Lubas

Věra Mužíčková při přípitku devadesáti panáky zelené při oslavách 90. výročí založení kopané v Plavech. Rok 2013.

Věra Mužíčková, ještě jako Brdlíková, ve třech letech u plechové boudy na plavském hřišti V Hliňáku. Rok 1960, předjaří.