S kapitánem Vláďou Hozdou o čtyřech postupech, nádherných letech v Plavech a o rozích z kozy nad hlavou

Vladimír Hozda vyběhl poprvé na hřiště V Hliňáku zhruba v 17 letech. Neměl na sobě však ještě plavský zelenobílý dres. Jako student tanvaldského gymnázia nastupoval v první půlce sedmdesátých let za tým AC Stavby, složený hlavně ze zaměstnanců Okresního stavebního podniku (OSP) Jablonec nad Nisou. Vláďa chodil do OSP během střední školy na prázdninové brigády.

„Pamatuji, že jsem hrál s Petrem Brezarem starším, s Kapslíkem, jak se říkalo Bernardovi Galbavému, s Lubošem Hoppanem, s panem Mizerou a dalšími,“ říká Vladimír Hozda. Do áčka Plavů přestoupil z Desné na jaře 1977. Přivedl ho jeho kamarád, o dva roky starší Zdeněk Bryscejn. O tom, že udělá dobře, pokud zvolí Plavy, přesvědčil Vláďu jeho jmenovec, trenér Vladimír Nesvadba.

Během dalších 13 let dokázal Vladimír Hozda vyhrát třikrát okresní přebor a postoupit do kraje, což se nepovedlo žádnému plavskému fotbalistovi. Pravda, v sezóně 1988/89, kdy áčko postoupilo do 1. B třídy potřetí, si připsali start v důležitém utkání proti Janovu i Jan Čech a Zdeněk Pitro - Vladimírovi spoluhráči, kteří pamatovali výhry v okresním přeboru v roce 1977 a 1986. Zdeněk byl na podzim 1988 také u cenné remízy 1:1 v Josefově Dole.

Vladimír Hozda nicméně odehrál celý ročník 1988/89 a návdavkem ročník 1989/90, kdy plavské mužstvo šlo z 1.B třídy okamžitě do 1. A třídy.

O 13 let dříve začal v Plavech pozdější dlouholetý kapitán na pravém beku. Chodil tehdy ještě na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor Tělesná výchova, Zeměpis. „V Desné jsem moc nehrál, protože jsem samozřejmě nemohl z Ústí dojíždět na tréninky,“ uvádí. „V Plavech to nevadilo. A fyzičku jsem měl vždycky dobrou.“

První utkání, přátelské, odehrál v Doubravě u Mnichova Hradiště na konci zimy 1977. Plavy prohrály 2:3, Vladimír Hozda si nicméně připsal první branku v novém týmu. V červnu stejného roku mohl se spoluhráči slavit postup do 1. B třídy. Mužstvo se v ní udrželo.

Skoro celá další sezóna v 1. B třídě se však musela obejít jak bez Vládi Hozdy, tak i bez Zdeňka Bryscejna. Jako absolventi vysoké školy narukovali v druhé půlce roku 1978 na rok na vojnu do Hradce Králové. Oslabené mužstvo si však i bez nich vedlo velmi slušně a v tabulce mu patřilo 9. místo. Nesmyslný experiment s reorganizací soutěží však znamenal sestup do okresního přeboru.

Těsně před koncem služby v Československé lidové armádě, v srpnu 1979, se Zdeněk Bryscejn i Vladimír Hozda dostali domů na opušťák a nastoupili do utkání okresního přeboru v Držkově. Fotbalové řády však zakazovaly vojákům základní služby, aby hráli za civilní oddíly. Následovala kontumace, odečet bodů a protrápená sezóna. „Hodně zápasů jsem nehrál kvůli zraněnému kolenu. Skončili jsme v tabulce poslední a před sestupem nás zachránilo rozšíření soutěže,“ poznamenává.

V roce 1981 se Vláďa přestěhoval do Jablonce a zkusil štěstí v béčku Liazu, které hrálo divizi. „Nastoupil jsem jen jednou, v Kutné Hoře, kde jsme prohráli čtyři dva. S béčkem jsem trénoval a kopal jsem hlavně s mladými kluky v juniorce Liazu. Hráli jsme okresní přebor stejně jako Plavy,“ říká Vladimír Hozda. „Tam jsem se vrátil asi po roce v Jablonci.“

V roce 1986 přišel další postup do krajské soutěže. Na jaře ztratily Plavy jen dva body za remízy a rozhodujícími se ukázala být vítězství venku na Elitexu a doma s Kokonínem. „Mám doma notýsky, kam jsem si psal většinu zápasů, střelce branek a taky nejdůležitější momenty,“ prozrazuje. „Tak vím, že na Elitexu jsme vyhráli tři nula, když první branku dal Míla Doležal bombou z trestňáku. Noviny Jablonecka psaly, že to byla šibenice jak od kata Mydláře. A že další dvě branky vstřelili po smrtících brejcích Mařase Hoffmann a Strnad.“

V notýsku Vladimíra Hozdy stojí, že v dalším klíčovém zápase doma s Kokonínem, vstřelil branku na konečných 1:0 Vladimír Mařas. S ním ostatně dojížděl Vladimír Hozda na tréninku do Plavů na své motorce. Zvláště v říjnu a v listopadu vypadali jak medvědi, poněvadž se museli navléci do vaťáků, aby na cestě přes Černou Studnici nezmrzli.

O postupu do krajské soutěže rozhodly Plavy už v předposledním utkání sezóny 1985/86, kdy porazily doma 3:1 Držkov. „Do notýsku jsem si napsal, že hosté nekladli velký odpor, protože na ně v kabině čekaly před zápasem dvě basy piva,“ tvrdí. „Ale byli jsme ve formě a porazili bych Držkov asi i bez nich.“

V krajské soutěži vydržely Plavy jen rok. Po podzimu nebyly ‚na padáka‘, ale odchod nejlepšího útočníka Romana Brožka do Železného Brodu znamenal velké oslabení. Po zaslouženém sestupu následovalo druhé místo v okresním přeboru. Před sezónou 1988/89 se však mužstvo hodně posílilo a omladilo se. Z vojny se vrátil Gustav Harik a Milan Šída, do Plavů se přiženil Milan Korotvička, přišel výborný křídelní útočník Luboš Tomíček a znovu začal hrát Eda Kmeťo. O rok dříve přestoupil z Velkých Hamrů střelec Karel Kuch.

Po výborných výsledcích v letní přípravě však přišel šok. Po dobrém vstupu do okresního přeboru zajíždělo mužstvo ve třetím kole do Kokonína. První půlhodinu nepustily Plavy soupeře za půlku, Brožek, Hoffman a dvakrát Strnad však spálili stoprocentní šance. Pak domácí skórovali z ojedinělého brejku a demoralizovanému soupeři nasázeli do konce zápasu ještě čtyři góly. Plavy skórovaly pouze jednou. „V září 1988 jsem začal učit na základní škole v Kokoníně, do osmičky tam chodil Milan Fukal a další kluci, co hráli fotbal v Liazu. Na zápas přišli a po prohře pět jedna si mě vychutnali,“ prohlašuje Vladimír Hozda. „Pak jsme ale porazili doma Janov čtyři jedna a do konce soutěže jsme ztratili jen jeden bod za remízu v Josefově Dole,“ podotýká.

Při plichtě v Josefově Dole však chyběl, poněvadž si musel splnit pravidelnou říjnovou povinnost – česání jablek v jihočeském sadu u rodičů své paní Dáši. Však si kvůli tomu vyslechl nejednu uštěpačnou poznámku. Do notýsku si ovšem průběh utkání zaznamenal. „V devadesáté minutě zavinil v Josefově Dole můj kamarád Vláďa Mařas penaltu, náš brankář ji ale naštěstí chytil,“ vzpomíná.

Sklizeň ovoce dělala trenéru Nesvadbovi vrásky, koho postaví za kapitána na stopera. Na druhou stranu však Vláďa Plavy neopustil ani ve chvíli, kdy stavěl v Kokoníně rodinný dům. Na tréninky přijížděl ještě s maltou ve vlasech.

„Okresní přebor 1988/89 byla jízda, na kterou se nezapomíná. Uhráli jsme 48 bodů z 52 možných, na jaře jsme všechno vyhráli a měli jsme celkové skóre 102:19. Což je průměr skoro čtyři góly na zápas. Třeba v Janově jsme v lijáku vyhráli 8:2.“

Dojem z vynikající sezóny 1988/89 pokazila porážku v okresním poháru. V Rychnově u Jablonce schytaly Plavy debakl 0:7. „Hrálo se ve všední den, někteří kluci se nemohli uvolnit z práce, dalším se nechtělo, nepomohlo ani béčko, a tak jsme celý zápas odehráli jen v devíti,“ vysvětluje příčinu ostudy.

Do 1. B třídy vstupovalo mužstvo s cílem nesestoupit. „Myslel jsem si na střed tabulky, ale pak jsme závodili s Hejnicemi o první místo,“ upozorňuje Vláďa. Plaváci opravdu podcenili sami sebe. V prvních šesti zápasech pětkrát vyhráli a jednou remizovali a vedli tabulku. Až pak přišla porážka 0:2 s Rychnovem. Psal se konec září 1989, což znamenalo že v okresním přeboru a v 1. B třídě neprohrálo mužstvo kolem kapitány Hozdy 29 zápasů v řadě s bilancí 27 výher a dvě remízy se skóre 120:24.

Po prohře s Rychnovem přišly ještě porážky ve Frýdlantě a v Hejnicích, ale také vítězství nad Višňovou, Raspenavou a Novým Městem pod Smrkem. V Plavech na konci podzimu zapomněli na sestup, poněvadž tým držel krok s aspiranty na postup Mimoní a Hejnicemi.

Hned v druhém jarním kole se Plavy střetly s Mimoní, kde na podzim otočily zápas z 0:2 na 4:2. Jarní výhra 2:0 znamenala udržení šancí na boj o první místo. Vláďa vsítil jednu z branek hlavičkou pod břevno. Následovala sice zakolísání v Desné (1:2) a v Lučanech (0:2), nicméně koncovka vyšla chlapcům z Hliňáku náramně. Posledních pět kol jen vyhrávali – 2:0 s Frýdlantem, 3:0 na Elitexu A, 2:0 s Hejnicemi, 3:1 v Raspenavě a 5:2 s Novým Městem pod Smrkem. 1. A třída se stala skutečností.

„V Raspenavě dávaly Hejnice domácím dva tisíce korun, aby nás porazili, ale poradili jsme si. Vedli jsme 1:0 brankou Luboše Tomíčka, pak jsme dostali gól z trestňáku do šatny, ale v dvacáté druhé minutě druhého poločasu dal Gustav Harik na 2:1 a Luboš Tomíček před koncem na 3:1,“ popisuje 33 let staré drama plavský kapitán ve výslužbě. „Další středu předehrávaly Hejnice zápas s Rychnovem, kde se předělávalo hřiště. Rychnov hrál proto s Hejnicemi v Kokoníně, kde jsem bydlel. Šel jsem se na zápas podívat a přijeli i někteří kluci z Plavů. Kdyby Rychnov Hejnicím sebral alespoň bod, postup by nám už neuniknul. Rychnov vyhrál dokonce 6:2 a byli jsme vítězem 1. B třídy už kolo před koncem. Stejně jsme ale doma na závěr porazili Nové Město pod Smrkem 5:2. Do notýsku jsem si napsal, že postup do 1. A třídy je největší úspěch Plavů i můj.“ 

V 1. A třídě nezapomene Vláďa hned na několik utkání. Podzimní derby s Velkými Hamry se odehrávalo za příšerného počasí na podmáčené trávě, pokryté místy loužemi. V jedné z nich přistál v prvním poločase těžký míč, dobíhali za ním hostující útočníci a Vláďa ho chtěl uklidit na roh. Aby balón z vody dostal, prásknul do něj pravačkou vší silou.

Na těžkém terénu mu však ujela stojná noha a balón umístěný přesně k tyči skončil v síti šokovaného brankáře Miloslava Lubase. „Po zápase mi řekl, že si připadal, jako bych mu vrazil nůž do srdce,“ tvrdí Vladimír Hozda. „Remízu jedna pro nás zachránil Vláďa Mařas. Když dal gól, běžel ze samé radosti po hřišti tak rychle, že jsme ho nemohli chytit.“

V jarním zápase v Modré na Děčínsku bojovaly Plavy o body od 30. minuty v devíti lidech. Rozhodčí Kroutil jim vyloučil Milana Šídu a Luďka Hoffmanna, Milana vyprovokoval protihráč a Luďka sám rozhodčí, když neodpískal domácímu fotbalistovi jasný faul. Přesto Plaváci dlouho drželi remízu 1:1.

Deset minut před koncem dokonce Harik předběhl na půlce stopera Modré a šel sám na branku. Poté, co doběhl zcela osamocený do velkého vápna, ozval se hvizd píšťalky. Podplacený Kroutil zapískal Gustovi s pětivteřinovou prodlevou faul v souboji s domácím obráncem, ačkoliv od sebe byli dva metry daleko. „Do notýsku jsem si napsal – Rozhodčí byl neuvěřitelný,“ svěřuje se Vláďa.

V rozhodujícím střetnutí o sestup hostily Plavy tři kola před koncem Stráž nad Nisou. V případě výhry by se na 99 procent zachránily. Za stavu 2:2 neuznal hlavní rozhodčí Šubrt na pokyn pomezního Jägera Plavům regulérní gól. Milan Šída zacentroval na velké vápno a po dlouhém sprintu vydýchával kousek od rohového praporku. Míče se zmocnil na středu velkého vápna Luboš Tomíček, vystřelil, ránu zblokoval strážský obránce, Luboš přes něj ale balón přetlačil a dal branku na 3:2. Rozhodčí ji po krátkém váhání neuznal. Ve Vláďově notýsku přibyla po utkání poznámka – Pomezní Jäger už nevěděl, co udělat, abychom nevyhráli, tak zvedl praporek.“

Vláďa skončil v plavském áčku na podzim 1991 v šestatřiceti letech. Kopal pak ještě úspěšně okresní přebor za plavské béčko a končil v Kokoníně, kde žil. Ve více než čtyřiceti letech tam kopal 1. B třídu. Spolu s ním zmizel z Plavů i jeden z ikonických fotbalových předmětů. Vláďovi totiž někdo přišil přezdívku Koza, případně Kozička a pověsil mu nad jeho místo v kabině kozí lebku s rohy. Ani Vláďa už neví, kdo Kozu vymyslel a kdo přidělal lebku s rohy do kabiny. „Možná ji tam přivezl Vláďa Mařas,“ dodává. Vláďa Mařas si ale už prý nevzpomíná.

Když se Vláďa Hozda ohlíží za sedmnácti lety v plavském dresu, nešetří pochvalnými slovy. „Byla to bomba, nikde jinde jsem nezažil takovou nádheru a tak výbornou partu. Když jsme vyhráli, tak jsme neřvali ciga - ciga, ale s Láďou Hořením jsme zpívali plavskou hymnu - Vzhůru hlavu, vždyť jsme z Plavů, my děláme Plavům slávu. Tohle nemá nikdo.“

Vladimír Hozda je na snímku druhý zprava nahoře. Snímek je z přelomu 70. a 80. let 20. století.