S Gustou Harikem alias Billem Clintonem o celoživotní kanonádě, ranách do hlavy od Milana a o úžasné manželce

První gól za plavské áčko vstřelil v mistráku Gustav Harik ještě před vojnou, kam narukoval na jaře 1986 jako osmnáctiletý. „Dal jsem ale jen jeden. Když jsem se vrátil, nastřílel jsem na jaře deset gólů. Už jsem si je začal zapisoval do své statistiky,“ říká historicky nejlepší plavský střelec.

Měl přezdívku Harris (čti Herys), případně Gustafsson podle slavného švédského hokejisty a od roku 1993 si z něj spoluhráči dělali legraci kvůli podobě s americkým prezidentem Billem Clintonem. Nezlobil se, naopak se naučil prezidentovo pověstné gesto s ukazováčkem a prostředníčkem vytrčeným do tvaru písmene V. Jako Victory.
Bylo to svým způsobem symbolické, poněvadž Gusta se výrazně podílel na mnoha slavných plavských úspěších. Po pauze zaviněné problémy s kyčlí a nezbytnou operací se nedávno znovu vrátil na hřiště. V padesáti šesti letech skóroval minulou sobotu při vítězství Plavů B na Malé Skále 8:4. V okresním přeboru, kde jako mladík začínal.

Gusto, kolik jsi v Plavech vstřelil za áčko a za béčko branek?

Jenom v mistrákách 310. Ale v roce 2013 jsem si přestal góly zapisovat, takže jich bude ještě o něco víc. Nejvíc se mě dařilo v 1.B třídě potom, co jsme v roce 1991 spadli z 1. A třídy. Dal jsem pětadvacet branek, o rok dřív v 1. A třídě patnáct.

Kolikrát jsi skóroval v sezóně 1988/89, kdy áčko postoupil z okresního přeboru do 1. B třídy a v 26 zápasech vstřelilo 102 branek?

Dal jsem jich sedmnáct. Hodně gólů dával taky Karel Kuch, v rozhodujícím zápase v Tanvaldě tři nebo čtyři. Vyhráli jsme ještě na starém hřišti v Popelnicích 6:0. Výborný střelec byl taky Luboš Tomíček, i když bral někdy koncovku moc na sebe. Pamatuju, jak v listopadu 1988 vyrovnal na 1:1 v Josefodole a pak šel několikrát z úhlu na branku, Jirka Polesný na něj z lajny křičel, ať to zkouší sám. Luboš střílel, trefoval brankáře a my s Milanem Šídou nabíhali úplně volní na druhé straně a měli před sebou prázdnou branku. Docela jsme si zanadávali. Pak mě někdo trefil míčem do rozkroku a musel jsem střídat. Až v kabinách jsem se dozvěděl, že zápas skončil remízou. Josefodol kopal v poslední minutě penaltu, ale ty jsi ji naštěstí tenkrát chytil.

Áčko pak postoupilo do 1. B třídy. Dal jsi v ní 18 gólů a postoupilo se hned do 1. A třídy. Vybavuješ si nějaká velká utkání?

Hned v prvním kole jsme porazili doma 4:3 Mníšek, v druhém poločase jsme prohrávali 2:3, ale otočili jsme to. Kopali jsme penaltu za ruku, hráče soupeře do ní trefil Milan Šída. Byl jsem určený na penalty, před zápasem jsem klukům říkal – Ne že ji uděláte, abych ji musel kopat. Za Mníšek chytal bývalý brankář Slovanu Liberec Kudláček, docela jsem se klepal, ale penaltu jsem dal. Myslím, že ránou doprostřed. Pak Luboš Tomíček v poslední minutě trefil levačkou přesně k tyči a vyhráli jsme. Na jaře byla v Mníšku odveta, hrál jsem tužku, ale těsně před koncem jsem dostal centr na malé vápno. Míč jsem umístil prudkou hlavičkou přesně k tyči, říkal jsem si no konečně, paráda. Ale Kudláček balón fantasticky vyrazil. Zápas skončil nula nula a moc lepších zákroků jsem od brankáře neviděl.

Vraťme se ale k druhému utkání 1. B třídy v létě 1989 v Mimoni. Tam přišlo něco podobného jako doma s Mníškem. Hrálo se na škváře, což jsme jako kluci z krásné plavské trávy neměli moc rádi. Když už v deváté minutě vletěl jejich kapitán hlavou do míče, prohrávali jsme 2:0.

Jako fanoušek s námi jel můj kamarád Jarda Šulc a po zápase mně říkal, jak se mimoňští diváci bavili, že jsme postoupil z okresu a že zápas s námi bude pro Mimoň paráda a pohoda. Před koncem prvního poločasu ale utekl Eda Kmeťo a vstřelil gól na 1:2. V druhé poločase vyrovnal Milan Šída, pak Luboš Tomíček ukličkoval na velkém vápně několik obránců a pravačkou dal k tyči podobnou branku jako Mníšku. Čtvrtý vstřelil po brejku Mirek Brožek a vyhráli jsme 4:2. Rozhodující utkání v boji o postup do 1. A třídy jsme hráli v červnu 1990 v Raspenavě.

O první místo jsme se přetahovali s Hejnicemi, které by zaplatily Raspenavě dva tisíce korun, kdyby nás porazila. Ale vyhráli jsme po napínavém boji 3:1. Jak na slavné utkání vzpomínáš

První gól dal Luboš Tomíček, pak Raspenava vyrovnala. V druhé půlce jsem utekl obraně a vstřelil naši druhou branku, třetí zase Luboš Tomíček, odrazil se k němu míč po mé střele. Luboš se nejdřív zlobil, že jsem mu rovnou nenahrál. Na konci jsme už tahali čas, vím, že jsem po faulu dlouho ležel někde v rohu hřiště, přiběhl ke mně mladý domácí brankář, měl nervy a bál jsem se, aby do mě nekopnul.

Mnohokrát se síť za brankářem soupeře rozvlnila po Tvých hlavičkách. Jako bys měl na hlavě kopačku. Potřeboval jsi ale dobré centry, kdo Ti je posílal?

Výborně centroval z levé strany strany Luboš Tomíček. Hodně jsme na tréninku nacvičovali rohy, Mirek Brožek je kopal výborně. Měl jsem výhodu, že v mužstvu jsme měli víc dobrých hlavičkářů, Vláďu Hozdu, Karla Kucha, Kropiláka (poznámka autora – Zdeňka Brezara). Hodně gólů hlavou dal Luboš Tomíček. Obránci proto nemohli hlídat jenom mě. Po každém tréninku jsme zůstávali s Milanem Šídou ještě čtvrt hodiny dvacet nebo dvacet minut na hřišti. Milan sprintoval po pravé lajně, hulákal ‚West Bromwich Albion‘ a po anglicku centroval pravačkou před bránu, já tam hlavičkoval. Měl jsem čelo celé obouchané. Když jsem dal v mistráku nějaký důležitý nebo vítězný gól, tak ke mně Milan přiběhl a mlátil mě radostí do hlavy. Milan řval: „Uáuá!“ a já: „Jau, jau, jau!“ Někdy jsem před ním po gólu raději utíkal, ale vždycky mě dohonil.
 

Z 1. A třídy Plavy po roce sestoupily. Dalo se tam udržet?

Dalo, kdyby nás nezaříznul doma se Stráží nad Nisou rozhodčí. Luboš Tomíček dostal míč od lajny na velké vápno, udělal kličku obráncovi a prostřelil brankáře. Pomezní rozhodčí zamával ofsajd a hlavní ho zapískal. Nikdo nechápal proč.

V padesáti šesti letech ještě hraješ okresní přebor, což mi připadá neuvěřitelné. Jak je něco takového možné?

Řeknu upřímně, když jako hráč i jako divák vidím, co někdo na hřišti tropí, v okrese, ale i v 1. B třídě, tak by za nás před třiceti lety nehrál ani za béčko. Když se v Plavech obnovilo v roce 1974 áčko chlapů, Tvůj táta taky hrál, bylo mu třicet čtyři roků. Tobě bylo sedm, pamatuješ si něco? Vím, že na trénink chodil v teplákách a v teplákách se vracel. Kopačky si dával do malého pytlíku s utahovacím provázkem, po tréninku si dali vždycky s kluky pár piv. O tom, jak kopal v Plavech, umí pěkně vyprávět. Pamatuje si, s kým hrál, ale i kdo kde v Sebě pracoval, jestli na kalandru nebo v účtárně.

Co pro Tebe fotbal v Plavech znamenal?

Byl to můj život, na hřišti jsme byli skoro pořád. Hlavně jako malí kluci. Měli jsme výborný dorost, hrál tam se mnou Radek Durek, Joža Sitarčík, Dušan Václaví, Milan Mrkvička z Držkova, chytal Olda Brynda. Joža, Radek i já jsme pak šli do dorostu Liazu Jablonec, což nám dost pomohlo. V Jablonci kopal za dorost i Milan Šída. Ale všichni jsme se vrátili do Plavů. Nejlepší v áčku byly postupy z okresu do 1. B třídy a do 1. a třídy. Vzpomínám rád i na zimní soustředění v Harrachově nebo v Jánských Lázních. V zimě jsme hráli v Plavech ve sněhu a radovali jsme se, když se vypluhoval asfalt za barákem Milana Makovce nebo před Moravou a kopali jsme tam mezi šutry. Hrálo nás tam patnáct, dneska mají kluci pod hřištěm na zimu umělku a sejde se jich šest.

Co pro tebe fotbal znamenal?

Byl to můj život. Když jsem se oženil, rodina se mi přizpůsobila, za což bych rád poděkoval své manželce. Byla doma s oběma kluky, chodil jsem dvakrát týdně na tréninky, v sobotu na fotbal a nevracel jsem se domů hned po něm. Když jsme měli doma oslavy narozenin, odkládali jsme je tak, aby nevycházely na zápasy.

Gustav Harik (třetí zprava) na snímku z roku 1988, kdy áčko sehrálo při oslavách 65. výročí založení plavské kopané zápas se starou gardou Sparty Praha.Prohrálo 2:3 po dobrém výkonu. V horní řadě jsou Hoffmann, Brožek, Šída, Harik, Kmeťo, Hozda. Dole klečí Bryscejn, Kuch, Lubas, Mařas, Tomíček, trenér Nesvadba